V posledních letech odborníci stále častěji upozorňují na sebepoškozování u dětí a dospívajících. Pro rodiče jde o velmi citlivé téma, které bývá spojeno se strachem, bezradností a otázkou, proč by si dítě ubližovalo. Odpověď bývá složitější, než se může zdát.
Sebepoškozování se nejčastěji objevuje u dětí na druhém stupni základních škol a u středoškoláků, tedy přibližně mezi 11 až 18 lety. Výjimkou však nejsou ani mladší děti. Ve většině případů nejde o zlobení, vzdor ani snahu manipulovat okolím. Často je to způsob, jak dítě nezvládá silné emoce, vnitřní napětí, úzkost, smutek nebo dlouhodobý stres.
Za vznikem potíží může stát více faktorů. Patří mezi ně nízké sebevědomí, problémy v kolektivu, osamělost, rodinné napětí, tlak na výkon ve škole nebo citlivější prožívání náročných situací. Některé děti neumějí o svých pocitech mluvit a fyzická bolest jim na chvíli pomůže překrýt bolest psychickou.
Varovné signály
Kdy by rodič měl zpozornět a jaké mohou být varovné signály, že by se dítě mohlo sebepoškozovat, jsem se zeptala psycholožky Mgr. Pavlíny Němečkové: „Sebepoškozování zůstává, zvláště u teenagerů, dlouho skryto, pokud ho tedy dítě skrývá. A to z prostého důvodu. Našeho dospívajícího již tak často nevidíme nahého nebo ve spodním prádle jako mladší děti, které vyžadují naši větší rodičovskou dopomoc např. při hygieně. Také již s ohledem na věk více respektujeme jejich hranice intimity a soukromí. Mnohdy tedy rodiče dlouho vůbec nemají tušení, že se jejich dítě sebepoškozuje. A pomyslným varovným signálem může být až to, když si rodič všimne, že jeho dítě nápadně skrývá určité části těla nebo mění své návyky tak, aby nebylo viděno obnažené. Nejčastějšími situacemi, kdy k tomu dochází: odmítá chodit do bazénu, ačkoliv tomu již počasí neodpovídá, stále chodí v dlouhých rukávech a nohavicích, vyhýbá se lékařské prohlídce (například preventivní pozn. autorky), přestává chodit na sportovní tréninky, aby se nemuselo převlékat před ostatními, nechce odjet na dovolenou, kde by mělo dojít ke koupání a podobně,“ vysvětluje terapeutka, která se dlouhodobě úzkostmi a sebepoškozováním zabývá a současně působí v PPP Lexik jako diagnostik.
Co dělat, pokud rodič zjistí, že se jeho dítě sebepoškozuje?
„V první řadě se pokusit v maximální možné míře zachovat klid. A přiznejme si, že to není jednoduché. Pro každého rodiče je zjištění, že se jeho dítě sebepoškozuje, obrovský emoční nápor. Ovšem křik, výčitky či jiné výrazné emoční výlevy nikam nepovedou. Docílí se s velkou pravděpodobností jen toho, že se dítě uzavře a nebude mít důvěru nebo odvahu s rodičem své problémy sdílet. Bude-li tomu dítě přístupné, zkuste si promluvit o tom, co se děje. Bude-li toho schopné, nechte jej „jen“ mluvit. Domnívám se, že je také důležité oprostit se jako rodič od očekávání, že v prvním hovoru s dítětem se dozvím vše nebo něco vyřeším.“
Podle psycholožky je cílem takového prvního hovoru podpora. „Dítě by mělo nejen slyšet, ale především cítit, že stojíte za ním, že jste tady pro něj, že se nezlobíte, že s vámi může počítat a že to společně nějak zvládnete. Pak přichází chvíle, kdy by si měl rodič pro sebe dohledat pomoc a získat informace a radu, jak v jejich konkrétním případě postupovat,“ radí psycholožka.
Jak dál pokračovat
„Včasná pomoc má velký význam,“ říká Němečková a zdůrazňuje: „Sebepoškozování není selhání dítěte ani rodiče. Je to signál, že dítě něco nezvládá a potřebuje podporu.“
Kde tedy mohou rodiče čerpat podporu a informace, když přijdou na to, že se jejich dítě sebepoškozuje? „Určitě jde o to najít stabilní psychoterapeutickou podporu pro dítě,“ doplňuje psycholožka.
S ohledem na to, že v současné době je špatná dostupnost psychologických, psychoterapeutických a psychiatrických služeb pro děti a dospívající, doporučuje rodičům hledat prvotní informace o tom, jak postupovat, například ve škole u výchovného poradce, školního psychologa; v neziskových organizacích nabízejících služby tohoto typu; na Rodičovské lince; u pediatra. Lze také využít služeb nepanikar.eu nebo nevypustdusi.cz.
