Internet je dnes přirozenou součástí dětského světa. Děti se na něm baví, učí, hrají hry a komunikují s kamarády. Jenže zatímco v ovládání technologií nás často předčí, v rozpoznávání nebezpečí stále potřebují naši pomoc. Víme opravdu, co na internetu dělají a s kým se tam setkávají?
V online prostředí se pohybují už velmi malé děti. S mobilem či tabletem je vidíme všude kolem nás, na ulici, v restauracích a cukrárnách, v dopravních prostředcích. Setkávají se s tím i odborníci při práci v pedagogicko-psychologické poradně, kde se zajímají nejen o jejich čas strávený u obrazovek. Ale ani rodiče, kteří často využívají různá bezpečnostní opatření, nemusí mít vždy přehled o tom, k jakému obsahu a kontaktům se jejich děti skutečně dostávají.
O rizicích digitálního světa i o tom, jak děti bezpečně provázet, jsme si povídali s Kristýnou Draxlerovou, psycholožkou pedagogicko-psychologické poradny Lexik. Kristýna má zkušenosti s prací s dětmi různých věkových kategorií i s podporou pěstounských rodin. Ve své práci klade důraz na důvěru, respekt a individuální přístup ke každému dítěti.
Kristýno, proč bychom se měli zajímat nejen o to, kolik času děti tráví online, ale také o to, co tam vlastně dělají?
Dnešní děti vyrůstají s technologiemi a internet je pro ně stejně přirozeným prostředím, jako pro nás bylo dětské hřiště. Úplně je od něj odstřihnout není řešení. Děti by bez přístupu do online prostoru mohly být vyčleňovány z kolektivu vrstevníků, což by mohlo vést zase k obtížím jiného charakteru. Mohly by přicházet o společné zážitky a kontakty s vrstevníky.
Důležité ale je, abychom věděli, co děti na internetu sledují, jaké aplikace používají a především s kým komunikují. Například WhatsApp není jen prostředkem k dopisování s kamarády. Děti se mohou zapojovat do skupin s neznámými účastníky nebo sledovat různé kanály s obsahem, o kterém rodiče vůbec nevědí.
Podobné je to s oblíbeným Robloxem, který je teď hojně skloňovaný zejména dětmi mladšího školního věku. Rodiče ho často vnímají jen jako hru, ale jde o platformu, která v závislosti na věku a nastavení umožňuje také komunikaci s dalšími uživateli. A právě tam mohou vznikat situace, na které dítě ještě není připravené.
Co konkrétně může děti v online prostředí ohrozit?
Rizik je celá řada. Od kyberšikany a nevhodného obsahu přes manipulaci a vydírání až po nevyžádané kontakty s cizími lidmi.
Méně známým rizikem je například online stalking, tedy opakované obtěžování nebo pronásledování prostřednictvím internetu. Někdo dítěti neustále píše, sleduje jeho aktivitu, nerespektuje odmítnutí nebo si vytváří nové účty poté, co ho dítě zablokovalo. Takové chování může být pro dítě velmi zatěžující, i když se odehrává “pouze” online.
Rodiče někdy mohou mít pocit, že dokud se něco odehrává „jen na internetu“, není to tak vážné. Pro dítě jsou ale online vztahy a zážitky velmi skutečné. A stejně skutečný může být i strach, který v něm podobná zkušenost vyvolá.
Mohou bezpečí dítěte na internetu nevědomky ovlivnit i sami rodiče?
Určitě. Třeba tím, co o svých dětech sdílejí na sociálních sítích. Je přirozené chtít se pochlubit fotografií z dovolené, narozenin nebo prvního školního dne. Měli bychom si ale uvědomit, že zveřejněním fotografie nad ní do značné míry ztrácíme kontrolu.
V poslední době si všímám, že někteří rodiče se snaží chránit soukromí dítěte tím, že mu na fotografii překryjí obličej emotikonem. Ani to ale nemusí zajistit anonymitu. Dítě může být rozpoznatelné podle dalších detailů a fotografie může být dále šířena, upravována nebo zneužita, dnes i s pomocí umělé inteligence.
Neznamená to, že bychom neměli sdílet žádné rodinné fotografie. Jen je dobré přemýšlet, komu je zpřístupňujeme a zda by s jejich zveřejněním naše dítě jednou samo souhlasilo. Nejbezpečnější volbou proto je sdílet fotografie jen v omezeném okruhu blízkých lidí, případně vybírat takové, na kterých dítě není rozpoznatelné, například při pohledu zezadu. Některé vzpomínky si zkrátka můžeme nechat jen pro sebe a své blízké.
Jak s dětmi o internetu mluvit, aby se nám nebály svěřit, když se něco pokazí?
To je možná vůbec nejdůležitější otázka. Základem je zájem, nikoliv výslech nebo kontrola za každou cenu.
Místo zákazů a výčitek se můžeme ptát: „Co tě na té hře nejvíc baví?“, „S kým si tam povídáš?“ nebo „Ukážeš mi, jak to funguje?“ Právě takové obyčejné rozhovory nám mohou otevřít dveře do světa, kterému někdy úplně nerozumíme. Pomáhá také společné nastavení pravidel, mluvit o ochraně osobních údajů, nesdílení hesel a intimních fotografií a vysvětlit, že ne každý na internetu je tím, za koho se vydává.
Dítě by především mělo vědět, že za námi může přijít i tehdy, když udělalo chybu. Pokud se svěří s nepříjemnou zkušeností a naší první reakcí bude křik nebo okamžité zabavení telefonu, příště už možná nepřijde.
Rodičovská kontrola, nastavení soukromí i společná pravidla jsou důležité. Žádná technologie ale nenahradí důvěru mezi rodičem a dítětem.
A co když už se dítě stane obětí obtěžování nebo vydírání?
Především zachovejme klid, vyslechněme ho a ujistěme, že na problém není samo. Děti někdy vnímají podobné situace jako bezvýchodné, zvlášť pokud se bojí reakce dospělých. Dítě musí porozumět tomu, že se nemusí stydět za případné pochybení v online prostoru, že mu nehrozí ze stran rodiče sankce, ale je mu nabízena pomoc.
Důležité je dítě neobviňovat a společně hledat řešení. Je vhodné uchovat důkazy, například zprávy, snímky obrazovky nebo odkazy, a závadný účet nahlásit či zablokovat. V případě vyhrožování, vydírání nebo podezření na trestný čin je namístě kontaktovat Policii ČR.
Pomoc nabízí také Linka bezpečí (116 111, www.linkabezpeci.cz) nebo odborný projekt E-Bezpečí (www.e-bezpeci.cz), který se problematice rizikového chování na internetu dlouhodobě věnuje.
Co byste tedy rodičům na závěr vzkázala?
Nemusíme znát každou aplikaci ani rozumět všem hrám, které naše děti hrají. Měli bychom se ale o jejich online svět skutečně zajímat. Ptát se, naslouchat, nepodceňovat a nezlehčovat jejich zkušenosti.
Internet totiž není nějaký oddělený svět za obrazovkou. Pro naše děti je součástí jejich každodenního života, přátelství i emocí. A stejně jako v tom skutečném světě potřebují vědět, že jsme tu pro ně, když nás budou potřebovat.
Mgr. Lenka Červenková
